Budeme mít víc v peněženkách? Nižší zdanění práce očima expertů

Dočkáme se nižšího zdanění práce, nebo jde jen o plané sliby politiků? A jak by státní rozpočet kompenzoval ztrátu příjmů?

Že je potřeba důkladně reformovat daňový systém, slýcháme od politiků hlavně před volbami do Poslanecké sněmovny. Ty příští se konají za rok, první balonky už ale vypouštějí nejviditelnější tváře hnutí ANO, premiér Andrej Babiš a ministryně financí Alena Schillerová.

Z jejich posledních vyjádření se dá například usuzovat, že superhrubé mzdě zvoní definitivně umíráček – nutno dodat, že to ale rozhodně není poprvé. O její zrušení už několik let usiluje ODS, za jejíž vlády se zaváděla, současná koalice si její konec vepsala do programového prohlášení. Proto jsme se už loni mohli v anketě ptát, jestli rušit, či nerušit. Premiér Babiš mimochodem tenkrát označoval zrovna tenkrát za nereálný nápad ODS ponechat daňovou sazbu daně z příjmů na patnácti procentech, s tím, že by se ale daň počítala z hrubé mzdy. Tedy přesně to, co letos sám nastřelil před odjezdem na dovolenou.

Při úpravách daňového systému dostane podle všeho velký prostor i problematika celkového zdanění práce. To je v Česku jedno z nejvyšších ze všech zemí OECD. Zejména kvůli vysokým pojistným odvodům. A i když se na tom, že je potřeba s tím něco udělat, shoduje koalice i opozice, nebude řešení tak jednoduché a přímočaré, jak by se na první pohled mohlo zdát.

„Úprava zdanění práce by měla být součástí komplexnějších změn v daňovém a pojistném systému. Navíc by bylo vhodné tuto úpravu provést v rámci komplexní modifikace příjmové strany důchodového systému, aby byl lépe připraven na důsledky demografické změny,“ upozorňuje Národní rozpočtová rada.

Tím všechno ale jen začíná, řešit se bude taky osud „solidární přirážky“ pro lidi s vyššími výdělky, jinými slovy – na přetřes určitě přijde způsob zdanění bohatých, což je jedno z hlavních témat druhé koaliční strany, ČSSD. Vládě je jasné, že samotné zrušení výpočtu superhrubé mzdy a ponechání ostatních parametrů pro zdanění příjmů fyzických osob je nemožné, veřejné rozpočty by tím přišly o víc jak 90 miliard korun.

Co si o zdanění práce myslí respondenti naší ankety? Může v dohledné době skutečně klesnout? Jak se dívají na návrhy, které v poslední době prezentovali Andrej Babiš a Alena Schillerová? A pokud by se daně z příjmu, případně pojistné odvody skutečně snižovaly, jak nastavit daňový systém, aby se díra v rozpočtu zalepila?


Petra Pospíšilová
prezidentka Komory daňových poradců ČR

Hlavní důvod, proč je zdanění práce v Česku vysoké, není nastavení daňového systému, ale vysoké odvody na sociální a zdravotní pojištění, zejména na straně zaměstnavatele. Sociální a zdravotní odvody se do ekonomického výpočtu zdanění práce zahrnují, protože ekonomicky fungují podobně jako daně. Návrhy, které současná vláda diskutuje, vysokou míru zdanění práce nemůžou logicky vyřešit.

Při diskuzi o snížení zdanění práce nutně musí přijít na stůl otázka, jak udržitelně financovat oblasti, které se z těchto odvodů primárně financují, tedy zejména zdravotnictví a celý sociální systém. Bylo by nutné znovu nastartovat zejména debatu o důchodové reformě, ke které se současná vláda také hlásila, ale mnoho pokroku jsme nezaznamenali. Aktuální vládní návrhy považuji spíše za kosmetické úpravy, které nemají reálně šanci vysokou míru zdanění práce vyřešit. Výraznější změnu do konce volebního období nelze očekávat.


Daniel Münich
ekonom a pedagog, CERGE-EI

Česko má poměrně nestandardní daňovou strukturu. Máme velmi vysoké zdanění práce, spíš kvůli plošným pojistným odvodům než lehce progresivní dani z příjmu, a máme příliš velké rozdíly ve zdanění zaměstnanců a OSVČ. Naopak máme extrémně nízké zdanění nemovitostí. Takto nastavená struktura zdanění je v řadě ohledů problematická. Omezuje možnost zvýšit atraktivnost nízkovýdělečné práce, což se zdaleka netýká jen „nízkovzdělaných“, ale například i práce „vysokovzdělaných“ na částečné úvazky, práce rodičů s menšími dětmi.

Zásadnější změna struktury daní by vyžadovala i zásah do stávajícího nastavení průběžně financovaného důchodového systému, což je do velké míry problém resortního individualismu a politické nevůle než problém ekonomický. Výraznější nápravy daňového systému lze dosáhnout jen pečlivou promyšlenou přípravou reformy včetně podrobných analýz různých variant a průběžných odborných i veřejných konzultací. Vlády však poslední roky spíše střílí jeden za druhým dílčí a nedomyšlené nápady, nad kterými se záhy vždy zavře voda, a všechno v lepším případě skončí jen drobným „poladěním“.


Michal Skořepa
analytik České spořitelny

Stručně řečeno: nepřiměřenost daňového zatížení práce v Česku je (aspoň v evropském kontextu) mýtem. Nestačí porovnat celkové odvody z pracovních příjmů (ať už placené zaměstnanci nebo zaměstnavateli) neboli porovnat součet daně a pojistného. V některých zemích totiž musí zaměstnanec ze svého „čistého“ příjmu provést určité další povinné platby (obvykle do soukromých penzijních fondů). Teprve po zahrnutí těchto kvazidaňových výdajů získáme porovnatelný ukazatel zvaný „klín povinných plateb“.

Ten se liší podle rodinné situace, takže za každou zemi má organizace OECD k dispozici celkem osm čísel: pro zaměstnance bez rodiny, sezdané bez dětí a konečně pro rodiny se dvěma dětmi a jedním nebo dvěma rodiči, navíc při různých úrovních příjmů. Česko je ve všech kategoriích blízko průměru EU, ve třech z nich je dokonce pod ním.

A navíc: vedle všech uvedených povinných plateb se domácnosti v mnoha zemích snaží ze svého čistého příjmu odkládat úspory na důchod. Česko ale patří k zemím, kde to není (zatím) tolik potřebné, protože dominantní část celkových příjmů českých důchodců jde z veřejných rozpočtů.


Ilona Švihlíková
ekonomka, expertka Českomoravské komory odborových svazů

Zrušení superhrubé mzdy je správný počin. Tato prapodivná, ve světě ojedinělá konstrukce byla odsouzena k zániku už v minulých programových prohlášeních vlády. Problém spočíval a dále spočívá v tom, že zrušení superhrubé mzdy a návrat na skutečných 15 procent (nikoliv 20,1 procenta jako v současnosti) hrubé mzdy by vytvořilo hlubokou sekeru ve státním rozpočtu. Zdanění zaměstnanců je jedním z pilířů naší daňové soustavy, to je potřeba zdůraznit.

Je jistě možné uvažovat o návratu progresivních prvků – koneckonců právě před vznikem superhrubé mzdy jsme měli čtyři sazby u fyzických osob a nějaká míra progrese je u této daně typickým znakem daňových soustav vyspělých zemí. Progrese by navíc alespoň trochu dorovnala to, jak velký důraz je v našem daňovém mixu kladen na DPH – typickou degresivní daň. Snížení zdanění zaměstnanců dává svou logiku i ve světle zdanění OSVČ. Nová úprava by tak mohla alespoň snížit „motivaci“ ke švarcsystému.
 

Zůstává ovšem výpadek v příjmech státu. Vzhledem k minulým zkušenostem mám obavy, aby nedošlo ke staré známé hře „necháme vyhladovět části veřejného sektoru“ a následně je nabídneme k privatizaci. To by totiž zrušení superhrubé mzdy a následné snížení daní mohlo zaměstnance přijít pěkně draho.


Danuše Nerudová
rektorka Mendelovy univerzity a členka Koronerv-20

Zrušení superhrubé mzdy vítám. Je to ale jen první krok, který je třeba doprovodit diskuzí o snížení pojistného na sociální zabezpečení na straně jedné a koncepční daňovou reformou na straně druhé. Pouhé zrušení superhrubé mzdy má pro mne tři ale.

První ale: že lidem zůstává málo na výplatní pásce, není problém vysoké daně, ale vysokých odvodů na sociální zabezpečení. Daň ze mzdy totiž máme jednu z nejnižších v Evropské unii. Nižší sazbu (deset procent) má jen Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko. Všechny ostatní země mají sazbu daně od 20 procent výš (průměr v Unii činí 39 procent). Opačná situace panuje v případě odvodů na sociální zabezpečení. Celková výše odvodů je tu 28 procent (21,5 procenta zaměstnavatel a 6,5 zaměstnanec). Vyšší odvody ze zemí OECD má už jen Itálie, přičemž průměr OECD činí 18,4 procenta.

Druhé ale: rovná daň. Tu mají v Evropské unii jen postkomunistické země. Zbytek zemí aplikuje progresivní schéma zdanění. Rovná daň a její nastavení v Česku mají vážné společenské dopady. Díky nastavenému systému slev totiž daň neplatí nízkopříjmoví poplatníci. Naopak vysokopříjmoví s ohledem na strukturu svých příjmů, kterou z větší části tvoří příjem z kapitálového majetku, který nepodléhá odvodům na sociální zabezpečení, odvádějí státu v relativním srovnání málo. Největší daňové břemeno nese střední třída.

Poslední ale: dopad na veřejné finance. Činí-li se krok A (zrušení superhrubé mzdy), je také potřeba učinit krok B. Tím by měla být celková reforma daňového systému. Odbourání superhrubé mzdy totiž znamená snížení příjmů státního rozpočtu o 90 miliard korun. Nebo se musí identifikovat, které výdaje z rozpočtu budou seškrtány.


Petr Dufek
analytik ČSOB

Důsledkem vysokého zdanění práce v Česku je i závislost veřejných rozpočtů právě na tomto typu daní. Víc než polovina daňových výnosů veřejných rozpočtů se odvozuje od zdanění práce. Ať už jde přímo o daň z příjmu nebo sociální a zdravotní pojištění. A právě tento fakt limituje jakékoliv debaty o možnostech snížení zdanění práce. Pokud zároveň nezměníme strukturu příjmů nebo radikálně nesnížíme výdaje, není prostor pro jakékoliv viditelnější změny ve zdanění práce. Jinak se totiž jen posuneme ještě k vyššímu strukturálnímu schodku veřejných rozpočtů a k dalším dluhům, ke kterým Česko kvůli demografickému vývoji už tak míří.

Právě z tohoto úhlu je třeba se dívat i na aktuální diskuze o zrušení tolik (až zbytečně) kritizované superhrubé mzdy. Nepřinese-li daňové úspory poplatníkům, půjde jen o kosmetickou změnu názvu, respektive výpočtu. Povede-li skutečně k nižšímu zdanění práce, bude muset veřejný sektor získat peníze od daňových poplatníků jinak. Nebo můžeme být optimisti a věřit, že je nebude potřebovat. Bez zásadní reformy veřejných financí jde totiž jen o hru s pojmy.

PS: Doufám, že pozornost odpůrců dvojího zdanění bude následně směřovat na výpočet daní u pohonných hmot.


Helena Horská
hlavní ekonomka Raiffeisenbank a členka Koronerv-20

Když díra, tak pořádná?! Mám na mysli státní rozpočet. Nyní se ve vládě rozhoduje o výpadku příjmů státu v řádech desítkách miliard korun. Návrhy se přitom stále vyhýbají nejbolavějšímu místu: vysokému odvodovému zatížení práce. Firmy v Česku platí druhou nejvyšší sazbu sociálního pojištění v Evropě! Superhrubá mzda je také „paskvil“ našeho daňového zákona, ale škodí ekonomice méně než vysoké odvody z mezd. Takže, jestli něco okrajovat, tak odvodové zatížení práce. To činí naši práci drahou, ač podle obsahu našich peněženek je naopak levná.

Pokud by firma dál platila stejnou superhrubou mzdu, ale stát by se uskromnil v požadavcích na inkasované pojištění (mimochodem tvoří 40 procent všech příjmů státní pokladny, tj. 540 miliard ročně), spokojeni by byli všichni, zaměstnavatelé i zaměstnanci určitě. Zaměstnanec by měl vyšší čistý příjem a zaměstnavatel sice stejně drahého zaměstnance, ale lépe placeného, tudíž předpokládám, že i spokojenějšího. Nakonec by i státu z toho něco „káplo“ a výpadek by nemusel být tak výrazný. Důkazem, že motivace nižších odvodů funguje, je úspěšný koronavirový program Antivirus C. Škoda jen, že nebyl zaveden dříve a plošně.


Lukáš Kovanda
hlavní ekonom Trinity Bank a člen NERV

Bláhový, kdo čeká, že se budou daně snižovat. Budou se naopak zvyšovat. Samozřejmě, ekonomice by snížení daně, ale zejména odvodů pomohlo. Z čeho by ale žil bobtnající státní a veřejný aparát? Zvláště když se rekordně zadluží kvůli koronaviru. Politické tanečky kolem rušení superhrubé mzdy jsou „win-win“ – alespoň pro hnutí ANO a ČSSD. Každý z koaličních partnerů totiž získává víc než ztrácí.

Hnutí ANO nejprve „vyfouklo“ občanským demokratům nápad se zrušením superhrubé mzdy a jejím nahrazením 15procentním zdaněním mzdy hrubé. Těžko říci, jestli návrh kdokoli z politiků myslel vážně. ODS s ním přišla až v době, kdy neměla zodpovědnost za vládnutí. Z opoziční lavice se snáze žongluje s čísly a sliby.

Těžko říci, jestli na tom bylo ANO jinak. Nejspíš ne. Počátkem srpna Andrej Babiš poměrně troufale vzal návrh ODS za svůj, čímž věci dodal váhu. Z hlediska politického marketingu šlo o obratný krok: z premiéra se stal zase jednou pořádný „pravičák“, což nepochybně může zmírnit možný odliv voličské přízně právě k ODS. Babiš si ale musel uvědomovat, že nápad je pravicový pořádně, takže si žádá i „pořádně pravicové“ úsporné kroky. Třeba zeštíhlení a zlevnění provozu státu až o 90 miliard korun ročně, což je odhadovaná cena nižšího zdanění.

Na scénu v příhodnou chvíli vešel i druhý z vládních tanečníků, ČSSD. A to s prohlášením, že výpadek 90 miliard je příliš vysoký a že tak velkoryse daň snížit nelze. Sociální demokraté tím demonstrovali, že se umějí poprat za zájmy svých voličů, pro které by výpadek 90 miliard erárních peněz mohl znamenat citelné zhoršení životní úrovně. Jde třeba o příjemce dávek, důchodce, část zaměstnanců placených z veřejných peněz a další. S příchodem druhého tanečníka si Andrej Babiš zjevně oddechl. Poskytuje mu to skvělou šanci ze svého návrhu bez větší ztráty reputace vycouvat-nevycouvat.

Zdroj: Finmag, 21.08.2020 (09:02:04), Peníze.cz, 21.08.2020 (08:57:06)