Dozor nad placením daní může převzít i auto

Ekonomika budoucnosti si podle šéfa poradenské společnosti KODAP Vlastimila Sojky vyžádá zcela nové daně. „Třeba v podobě daní z počtu ujetých kilometrů nebo spotřebovaných kilowattů, které budou naše auta automaticky každý měsíc hlásit na portál daňové správy. Budeme mít v garáži daňového práskače,“ nastiňuje.

Stát by se podle něj v budoucnu při hledání peněz pro rozpočet měl orientovat na nepřímé daně, tedy na spotřební daně a DPH. Naopak vyšší daňová progrese včetně zvyšování daní domácím firmám podle Vlastimila Sojky k cíli nepovedou – protože podlamují konkurenceschopnost, a navíc se většinou dají obcházet. Za důslednější zdanění digitálních kolosů na základě mezinárodního tlaku se ale Sojka přimlouvá, protože jejich dosavadní chování považuje za výsměch spravedlnosti.

Do jaké míry zůstanou české daně v budoucnu doopravdy české? Nepůjde za pár let už především o daně Evropské unie?

Nepřímé daně se sbližují, DPH je v Evropské unii harmonizována už dnes. Také ostatní spotřební daně se přizpůsobují volnému pohybu zboží i unijní regulaci. Příliš velké rozdíly jen vynášejí nelegální miliardy šedé ekonomice. Pokud jde o přímé daně, tlak na sblížení není jen věcí evropské daňové politiky. Je to světový trend a nutnost. Jestliže se státy nedohodnou na společném postupu, ekonomicky slabším zemím digitalizace ekonomiky a obchodu úplně zdevastuje rozpočty. Tady už tahounem konvergence nebude Evropská unie, ale OECD nebo jiné mezinárodní instituce.

Půjde tedy spíše o importované daně. Bude ale jejich podobu doma i ve světě určovat ekonomická racionalita, nebo spíše politika?

Daňová politika je jedno velké kyvadlo. Zleva doprava, ode zdi ke zdi, u nás i v zahraničí. Vybrat větší daně je levicový všelék, nějaký čas to funguje, pak ale přichází kocovina. Poplatník hledá skuliny, firmy začnou investovat jinde, jejich majitelé se zabydlí v nějakém daňovém závětří. A výsledný součet pro stát vůbec nevypadá dobře.

Extrémní škála progresivního zdanění nedává smysl, protože by takový výběr daní vypudil nepočetnou superbohatou vrstvu z naší malé zemičky.

Jak to tedy vyřešit?

Státy si možná budou konkurovat, lákat investory, zvýhodňovat nějaké druhy podnikání. Spíše se ale budou chtít dohodnout a zabránit vysychání erárních příjmů větší koordinací daňové politiky. A také represemi vůči daňovým oázám všeho druhu. Nejvyšší politika se tak vlastně potká s ekonomickou racionalitou. Jestliže to nezvládnou, tratit budou ekonomicky a politicky slabší země, tedy i my. Na druhou stranu, jestli se podaří nadnárodní koordinaci dotáhnout až příliš daleko, běda poplatníkům. Růstu daňové kvóty nebude stát v cestě nic.

Jak moc budou Evropu v daňové politice ovlivňovat USA nebo Čína?

Evropa je ve vleku legislativy USA týkající se praní špinavých peněz a boje proti terorismu. Musí respektovat četná embarga i vypočítavý přístup k pravidlům zamezujícím dvojímu zdanění. K tomu se evropským firmám nedaří konkurovat americkým digitálním kolosům, které si podmanily internet takřka na celém světě. Co teprve za deset, dvacet let, až se stane světovým ekonomickým hegemonem Čína. Její asertivita v mezinárodní politice už nyní dává ochutnat, co nás čeká v budoucnu. Doba, kdy HDP Číny výrazně předstihne USA, se blíží. A Peking svůj mohutný vyděračský potenciál použije k ovlivňování celní politiky obchodních partnerů. S daněmi to bude podobné, nezbude nám než se přizpůsobit.

Daně i tak rostou už sto let. Poroste i teď dál míra zdanění například s tím, jak stárne populace?

Konzervativně uvažující člověk to slyší nerad, ale dlouhodobě není jiná cesta. Můžeme si vybrat mezi levným státem a sociální soudržností. Když obětujeme sociální soudržnost, obětujeme stabilitu a koledujeme si o pořádný systémový kolaps. Ke kolapsu sice může směřovat i navyšování daňové kvóty, ale to se snad dá přece jen vybalancovat. Demografické modely říkají, že musíme vydržet 30 až 40 let, než se situace začne zase trochu zlepšovat. Kéž mají dnešní děti více rozumu, než měli jejich rodiče a prarodiče.

Budou se v budoucnu vybírat daně spíše přímé, nebo nepřímé? Nebo snad poroste pojistné?

K přímým daním řadím i náš rovnostářský povinný penzijní a zdravotní pojistný systém. Jeho zásluhovost klesla a dávno ustoupila snaze o sociální smír a nikdo to nemá odvahu změnit. Přímé i nepřímé daně jsou v symbióze stovky a vlastně tisíce let. Stát bude rezignovat na některé z nich leda v případě, že by měl nadbytek peněz. To známe třeba z ropných emirátů, ovšem domácí zázrak není na obzoru. Stát musí i dál kreativně kombinovat obě skupiny daní a bude to dělat tak efektivně, jak to jen dokáže. A právě to je ta zásadní otázka. Digitalizovaná a segmentovaná ekonomika pomalu likviduje střední třídu. Směřujeme ke společnosti, kde bude vedle úzké vrstvy superbohatých vlastníků výrobních prostředků a nemovitostí chudší zbytek společnosti s přijatelným konzumním standardem a menšími majetkovými rozdíly.

Můžeme si vybrat mezi levným státem a sociální soudržností. Když obětujeme soudržnost, obětujeme stabilitu a koledujeme si o systémový kolaps.

Takže je cestou vyšší progrese?

Extrémní škála progresivního zdanění nedává smysl, protože by takový výběr daní vypudil nepočetnou super¬bohatou vrstvu z naší malé zemičky ke škodě všech. V budoucnu by proto měly dominovat nepřímé daně. Ekonomickou logiku ale ve skutečnosti může přebít úplně odlišné politické nazírání.

Spotřební daně hrají důležitou roli i dnes, například ty, které jsou uvaleny na pohonné hmoty. Co s tím ale udělá elektromobilita? Začneme snad platit spotřební daň na elektřinu použitou k dobíjení akumulátorů? Nebo se začne hledat nějaký zcela jiný zdroj příjmů?

Než odpovím, tak si dovolím poznamenat, že když začali v Norsku před pár lety intenzivně podporovat elektromobily, daňové podpory byly bezbřehé. Dnes jsou tři čtvrtiny prodaných aut v Norsku zcela nebo částečně na baterie a zdroje na zvýhodnění vysychají. A to se bavíme o mimořádně bohaté zemi. Ale k vaší otázce. Daně z pohonných hmot jsou zásadním zdrojem příjmů státního rozpočtu a něčím se nahradit musí. Zdanit a zdražit všechnu elektřinu jen proto, že se s ní také sytí auta, ale asi neprojde. Bude se proto hledat jiný způsob, jak provoz automobilů fiskalizovat. Kdo ví, třeba daní z počtu ujetých kilometrů nebo spotřebovaných kilowattů, které budou naše auta automaticky každý měsíc hlásit na portál daňové správy. Budeme mít v garáži daňového „práskače“. Než to ale nastane, protrpí se státní rozpočet další zkouškou a bude hledat peníze „ber, kde ber“.

Navíc se asi bude méně kouřit a lidé možná dají před alkoholem přednost zdravému životu, což opět přinese výpadek ve spotřebních daních – kde pak dál hledat nové státní příjmy?

Jelikož veřejné statky a služby potřebujeme, nějak se na ně složit musíme. Krachující stát není pro občana žádným požehnáním, zatím si ale vždycky poradil. V minulosti dokázal danit „hlavy“, klobouky, počty dobytka, okna na fasádě, povozy nebo počty manželek. Nejspíš nás čeká plíživé zvyšování sazeb DPH. Velkým hitem levicového snění je pak daň ze všelikého luxusu nebo čehokoli nezdravého. Státní rozpočet ale sotva zachrání daně ze sladkostí, příliš slaných nebo tučných jídel. Takový berní folklór hrozí většími náklady na správu daní než fiskálním výnosem. Osobně bych tipoval spíše na velký comeback daně z majetku a majetkových transferů, jako je dědictví a dary. Je to totiž jediný způsob, jak trochu brzdit rychle rostoucí majetkové disproporce.

Disproporce jsou i na mezistátní úrovni. Hodně se mluví o spravedlivém zdanění – teď například o 15procentním zdanění velkých společností. Půjde svět tímto směrem dál?

Jde o to, aby byly zisky nadnárodních společností vůbec zdaněny. Google u nás utrží za internetovou reklamu více než tuzemský Seznam. Využívá příznivějšího zdanění v jiných zemích, místo našich 19 procent ze zisku platí desetkrát méně a ještě jinde. Smlouvy o zamezení dvojímu zdanění se svým konceptem stálé provozovny kotví v dobách, kdy jsme ještě internet neznali, a digitální obři si to nyní užívají. Za inkasovanou daňovou úsporu skupují po celém světě své lokální konkurenty. Je to úplně absurdní situace, výsměch spravedlnosti. To, že se 136 států pod hlavičkou OECD dokázalo dohodnout na tom, že zdanění nesmí klesnout pod 15 procent, je malý zázrak a naděje na další podobné racionální dohody v budoucnu. K realizaci je však ještě dlouhá cesta. Úmluva je složitá, její rámec zatím právně nevymahatelný a ďábel, jako obvykle, vykukuje z detailu.

Před chvílí jste mluvil o budoucím důrazu na nepřímé daně, v USA ale levé křídlo demokratů prosazuje vysoké progresivní zdanění bohatých, až do výše 70 či 90 procent. Chtějí tak získat peníze na sociální programy.

Jestli se to podaří prosadit, našim kolegům, daňovým poradcům v USA, nastanou bohaté žně. A nezbývá než připomenout daňové kyvadlo, všeho do času.

Digitální obři za inkasovanou daňovou úsporu skupují po celém světě své lokální konkurenty. To je úplně absurdní situace, výsměch spravedlnosti.

Když se vrátíme do Česka – dovedete si představit například progresivní zdanění firem, jakousi obdobu sektorové daně?

To ani nemusí mít nic společného se sektorovou daní. Dvě sazby korporátní daně znají i některé státy Evropské unie. Obvykle jde o určitou formu podpory malých podniků. Naše parlamentní strany to nenavrhují a snad vědí proč. Taková daňová inovace by tlačila na vznik ekonomicky iracionálních struktur. Příliš velký obrat nebo základ daně? Pojďme tedy spočítat, jestli se nám nevyplatí rozdělit firmu na tři. Nebo na pět… na deset? Inu, pro právníky, daňové poradce a účetní by to byla dobrá zpráva. Znamenala by hodně práce. Ale pro naši konkurenceschopnost nic moc.

Je cestou výpočet firemních daní nikoliv ze zisku, ale například podle tržeb, počtu zaměstnanců či na základě ekologických charakteristik?

Nic z toho nedává smysl. I když takové úvahy slýcháme, dlouhodobě nemají šanci na úspěch. Dovedu si ale představit jiný relevantní vliv na zdanění. Jde o míru reinvestic. Stávající princip koncernového zdanění v EU vede k tomu, že se z kapitálového výnosu odvede daň až v zemi, kde má domicil konečný beneficient – fyzická osoba. Pro nás to není výhodné, protože je velká část ekonomické produkce v zahraničních rukách. Měli bychom se tedy alespoň zamyslet nad tím, jak podpořit reinvestování zisků. Nebo ještě lépe, jak dosáhnout změny mezinárodních dohod tak, abychom mohli z odtékajících podnikových dividend alespoň částečně vybrat daň.

Lidé jako zakladatel Microsoftu Bill Gates už léta hovoří o zdanění robotů. Nepůjde vývoj, pokud jde o daně, právě touto cestou? Nebudou je nakonec platit vlastníci robotů a automatů?

Automatické stroje jsou pořád jen stroje, i když jim říkáme roboty nebo kolaborující manipulátory. Když naši předkové vymysleli první hamr na vodní pohon, sotva ho mohl panovník zdanit jako takový, zaměřil se na dosažený produkt. Každá další generace používá stále efektivnější stroje a robot se od nich liší jen tím, že už většinou nepotřebuje lidskou obsluhu. I tak ale nefunguje bez toho, aby jej někdo naprogramoval, kontroloval a udržoval. Je to prostě ještě produktivnější stroj, který majiteli zajišťuje zisk.

Takže danit roboty je špatná myšlenka? I když začnou vytlačovat zaměstnance z továren?

Když někdo přijde s nápadem zdaňovat roboty, položte mu pár otázek. Jak definovat automat, který už je ke zdanění a který ještě ne? Jaký základ daně a daň jim vyměřit, když jeden přerovnává sudy v pivovarské expedici a druhý metodou 3D tisku staví dům? Jak přesvědčit investora, aby postavil robotizovanou výrobní halu u nás, a ne v Turecku, když tam zaplatí jen daň ze zisku a u nás ještě daň z robota? Až na tohle dostaneme smysluplné odpovědi, můžeme o zdanění robotů uvažovat.

Lze si představit, že se v příštích letech s dalším technologickým pokrokem objeví – tak jako v minulosti – zcela nové daně?

Dějiny daní rozhodně nekončí. Máme silniční daň, a až budeme mít létající auta, určitě bude důvod vymyslet nějakou daň ze vzdušných koridorů. Možná někdo vymyslí daň z tržního podílu monopolů nebo daň z využití produktů vzdělávacího systému, podle principu čím vzdělanější lidi podnik zaměstnává, tím víc si připlatí.

A co vize, že by se ve vyspělých zemích měly platit vyšší daně a část takových výnosů přesouvat do rozvojových zemí? Protože bez takového přerozdělení tam lidé zůstanou chudí a budou se chtít odstěhovat do Evropy.

Už dnes se poměřuje poskytnutá rozvojová pomoc států procentem HDP a nějaká další mezinárodní dohoda jednou může nastavit povinné minimum. Možná to zatím zní nereálně. Pořádný šok nicméně může vyvolat rychlou změnu myšlení. Dosavadní migrační vlny byly jen drobnou ochutnávkou toho, co může nastat, když hlad a bída zvednou na nohy miliony lidí zároveň. Pokud si to nedokážete představit, doporučuji si přečíst bestseller německého novináře a spisovatele Timura Vermese, Hladoví a sytí. Nad první půlkou knihy se budete smát, nad druhou polovinou vás bude mrazit. Až zjistíte, že miliony uprchlíků, kteří v jedné vlně dorazí k rakouské či německé hranici, nejsou nereálným sci fi.


Zdroj: ekonom, 25.11.2021 (00:45:01)