Nález k zadržování DPH je příkladem "aktivismu zdravého rozumu", míní soudce Šimka
Za zcela logické a spravedlivé označují oslovení odborníci nedávné rozhodnutí II. senátu Ústavního soudu, který vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti Kovové profily, spol. s r.o. a zrušil napadené rozsudky správních soudů z důvodu porušení vlastnického práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost směřovala k tomu, že v případě pochybností i oprávněnosti nadměrného odpočtu DPH lze zadržovat pouze spornou částku, a ne celou daň. Naopak Finanční správa nález označila za překvapivý.
Aktivismus zdravého rozumu
„Nález Ústavního soudu je příkladem jakéhosi „aktivismu zdravého rozumu". Těm, kdo se oblastí odpočtů DPH zabývali, bylo zřejmé, že zadržování celého nadměrného odpočtu, je-li sporná jen jeho část, není únosné a příčí se podstatě DPH a principu neutrality,“ komentuje rozhodnutí ÚS soudce NSS Karel Šimka. V důsledku toho nepřípustně zasahuje do vlastnického práva plátce, jemuž je nesporná část odpočtu zadržována. „Škoda jen, že procesní cestu, jak se dobrat k cíli, jehož všichni chtěli dosáhnout, musel najít až Ústavní soud. Ve věci sp. zn. 6 Afs 287/2016 měl Nejvyšší správní soud k dispozici „nosič“, jímž mohl dospět k cíli sám, a to přitakáním názoru odvážného krajského soudu a jeho drobnou korekcí. Bohužel této možnost nevyužil.“ Jakkoli Ústavní soud vyřešil základ problému, zdaleka není vše hotovo, míní Šimka. V navazující judikatuře bude třeba dořešit dílčí – a netriviální – otázky související s částečnými platebními výměry, na něž upozornil šestý senát v rozsudku č. j. 6 Afs 287/2016 – 44. Například (ale zdaleka ne jen) otázky týkající se účinků částečného platebního výměru na běh prekluzívní lhůty pro vyměření daně [viz § 148 odst. 2 písm. b), ale případně i písm. e) či odst. 4 písm. d) a e) daňového řádu].
Červík tkví v detailu
Podle člena Prezidia Komory daňových poradců Jiřího Nesrovnala jde bezpochyby o další významný nález Ústavního soudu v oblasti daňové, který je nutné hodnotit velmi pozitivně, protože o nutnosti vracet nespornou část nadměrného odpočtu se diskutuje již roky. Odborná veřejnost i zástupci podnikatelů, včetně KDP ČR, výslovné zakotvení možnosti vracení nesporné části nadměrného odpočtu také opakovaně navrhovala. „Zadržování celé částky nadměrného odpočtu je problém, který se v praxi vyskytuje velmi často a nedává žádný smysl a logiku a je dle mého i v rozporu s komunitárním právem. Jak zmiňuje i ÚS, obdobná právní otázka je v současné době prvním senátem NSS položena Soudnímu dvoru EU jako předběžná otázka. Je zcela proti zdravému rozumu, aby kvůli prověřování částky ve výši 1 mil. Kč bylo pozastavováno vrácení odpočet ve výši 100 mil. Kč.“
V poslední době již o legislativním řešení podle Nesrovnala uvažuje i MF, jak bylo z jeho strany naznačováno, ale s tím, že bylo opakovaně upozorňováno na složitost dané věci a nutnost důkladné přípravy a provázanosti s dalšími změnami. Účinnost takovéto případné změny pak bude nejdříve někdy až v průběhu roku 2020. „Je také otázka, jak bude případná finální verze legislativní změny vypadat, neboť jak je známo červík vždy tkví v detailu.“ Ústavní soud se však k dané problematice vyjádřil jasně, a to na půdorysu stávajícího textu daňového řádu, pokračuje Nesrovnal. „Zjednodušeně řečeno, prostě má být správcem daně vyměřeno to, co je nesporné. Správce daně by měl kontrolním postupem prověřovat spornou část nárokovaného nadměrného odpočtu a tu podle výsledku prověřování následně (ve shodně s daňovým přiznáním či nikoliv) dodatečně vyměřit.“
Rázně se ÚS také vypořádal s častou námitkou, že za nesporné pak bude správce daně považovat pouze výstupy a místo částečného vrácení nadměrného odpočtu vyměří daň na výstupu. Ústavní soud jasně konstatoval, že „prvotní“ vyměření nesporné části nárokovaného nadměrného odpočtu může být pouze ve prospěch daňového subjektu. Jak dále Nesrovnal konstatuje, je možné samozřejmě polemizovat o tom, zda takové řešení je či není výslovně upraveno v daňovém řádu a jak jej bude správce daně v praxi (v rámci ADISU) aplikovat. Mohou se objevit i některé navazující praktické procesní otázky při aplikaci tohoto nálezu. To však není z hlediska ústavní roviny dané věci podstatné. Ústavní soud ostatně uvádí, že ani případné nedostatky jednoduchého práva nemohou být důvodem pro postup správce daně v rozporu s právy ústavními, zde s právem na vlastnictví. „Aneb, když se chce, řešení se vždy najde. Názor Ústavního soudu je zcela jednoznačný a dle mého správný a měl by být respektován. Jde také o jasný vzkaz zákonodárci. Pokud by daná věc byla legislativě řešena dříve vzhledem k tomu, jak dlouho se o ní diskutuje a kolik finančních prostředků stojí stát zadržování celého odpočtu (úroky ze zadržování)), nemuselo na rozhodnutí ÚS vůbec dojít. Konečně je třeba zmínit, že s podobnou argumentací, jakou uvádí ÚS, je možné se setkat i ve výše zmíněném rozhodnutí prvního senátu, kterým je položena předběžná otázka SD EU (1 Afs 271/2017-56 ze dne 31.5.2018).“
Zdroj: www.ceska-justice.cz
