Stanovení výživného – hledisko srovnatelné životní úrovně
Společnost se postupně vyvíjí. Doba, kdy všichni měli víceméně stejný příjem, bydlelo se ve státních bytech, peníze nebylo za co utrácet, rozvod byl společností vnímán jako selhání a pokud k němu došlo, bylo výživné nastaveno pro všechny ve stejné výši, je již minulostí. Příjmy domácností jsou nyní i zásadně rozdílné. Za cenu celoživotního zadlužení se snažíme o vlastní bydlení, ale i podnájemní bydlení je pro mnohé drahé a na kauci chybí prostředky. Dostat se do exekuce není nic nemožného, v tuto chvíli se v ní ocitá každý desátý obyvatel České republiky.
Obecně jsou pro stanovení výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného dítěte, jeho majetkové poměry, ale i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče. Vedle tohoto dále platí, že životní úroveň dítěte by měla být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Přitom by toto hledisko srovnatelné životní úrovně mělo předcházet hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) říká v § 915 odst. 1 „Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.“ Nový občanský zákoník nenabízí návod, jakým postupem a výpočtem srovnatelnou životní úroveň zajistit. V komentáři k § 915 NOZ JUDr. PhDr. David Elischer, Ph.D. uvádí: „Shodná životní úroveň. Rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem je určen kritériem zásadně stejné životní úrovně, což je hledisko, které se uplatní přednostně před jinak obecným hlediskem odůvodněných potřeb oprávněného, jak je stanoví § 913. Primárně se proto neuplatní pravidlo, že potřeby oprávněného (zde dítěte) mají být kryty v plném rozsahu, jen jsou-li odůvodněné. Životní úroveň lze vymezit jako určitý stupeň uspokojování životních, tj. hmotných i duchovních potřeb subjektu, v úzkém vztahu k dalším faktorům. Je to ve své podstatě kategorie socio-ekonomická, nikoli právní, i když ji nelze zužovat jen na ryze ekonomické (míněno jasně kvantifikovatelné) vyjádření. Má i celou řadu svých kvalitativních indikátorů. Zahrnuje v sobě především úroveň výživy, oblékání, bydlení, vzdělávání a kultury, zdravotní, příp. sociální péče atp. Životní úroveň rodičů tak souvisí úzce i s jejich celkovými majetkovými poměry. Pro účely jejího zjištění je proto třeba zohlednit nejen faktickou příjmovou (výdělkovou) stránku, nýbrž je nutno brát zřetel i k celkové hodnotě a rozsahu movitého a nemovitého majetku rodičů a rovněž i způsobu života, který v posuzované době vedou. Vzhledem k tomu, že dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů (nikoli jen jednoho rodiče), je třeba v případě soudem stanoveného výživného zkoumat nejen životní úroveň povinného rodiče (žalovaného o výživné), ale i životní úroveň druhého rodiče, tj. životní úroveň dítěte v konkrétní situaci může jeden rodič svým životním standardem zvyšovat a druhý snižovat.“ (1)
V rámci interpretace § 915 OZ tak zůstává otázkou, jakou má mít životní úroveň dítě v případě, že rodiče mají životní úroveň výrazně rozdílnou. Pokud rodič, jemuž je dítě svěřeno do péče, má výrazně vyšší životní úroveň než rodič povinný, je legitimní takovému povinnému vyměřovat výživné, když by se tím jen zvyšoval rozdíl v životní úrovni mezi ním a dítětem? Naopak, pokud povinný rodič má výrazně vyšší životní úroveň než rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, má výživné vyrovnat životní úroveň všech (tj. otce, matky a nezletilého), nebo má zajistit dítěti původní životní úroveň povinného rodiče, tedy výrazně vyšší životní úroveň, než jakou má rodič, jemuž je dítě svěřeno do péče?
Ačkoliv dle ustanovení § 915 OZ se má dítě podílet na životní úrovni obou rodičů, není legislativou zajištěna jakákoliv flexibilita pro pružné reagování na změny v domácnostech rodičů. Zatímco při návrhu na zvýšení výživného lze výživné, respektive jeho zvýšení, přiznat i za dobu nejdéle tří let zpětně ode dne zahájení soudního řízení § 923 odst. 1 OZ, při návrhu na snížení výživného je povinností hradit výživné v původní výši po celou dobu řízení o snížení výživného.
Neuhrazené výživné je následující den po splatnosti exekučně vymahatelné. Vždycky tomu ale takto nebylo. Podle § 102 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), může soud nařídit předběžné opatření mj. v případě, že po zahájení řízení je třeba zatímně upravit poměry účastníků, přičemž podle dalšího § 76 odst. 1 písm. a) může být předběžným opatřením účastníku uloženo zejména, aby platil výživné v míře nezbytné. Stanovit výživné v míře nezbytné tak logicky dovozovalo možnost vydáním předběžného opatření stanovené výživné (v nezbytné míře) snížit, zvýšit či pozastavit. Tento výklad soudy dříve zastávaly a výživné prostřednictvím předběžného opatření snižovaly. To vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci spis. zn. 20 Cdo 4354/2009 ze dne 24. listopadu 2010, které bylo zařazeno jako rozhodnutí kategorie B. Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek však toto rozhodnutí zveřejněno nebylo. Milníkem tedy v tomto ohledu byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který ustálil rozhodovací praxi soudu ve věci nemožnosti vydání předběžného opatření na snížení již pravomocně stanoveného výživného usnesením Krajského soudu v Ostravě ve věci spis. zn. 14 Co 64/2010 ze dne 10. února 2010. Toto usnesení vyšlo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 116/2011 a bylo označeno jako rozhodnutí kategorie A.
„Příjem rodičů je dán. Pokud nelze při změně příjmu předběžným opatřením dříve stanovené výživné prozatímně snížit a současně se dle § 923 odst. 2 OZ spotřebované výživné nevrací, lze jen velmi obtížně být v souladu s právní úpravou § 915 OZ, jeho důvodovou zprávou i komentářem k tomuto paragrafu. V praxi tak právě z tohoto důvodu může být rodinný spor zbytečně eskalován a záměrně prodlužován. Rezidentní rodič není motivovaný se na úpravě výživného či péče, která by z péče jednoho rodiče mohla vést ke změně úpravy na (asymetrickou) střídavou či společnou péči s dopadem do stanovování výživného, jakýmkoli způsobem dohodnout. Soudní spor při návrhu na snížení výživného je nevyrovnaný. Je-li výživné rozhodnutím soudu o změně poměrů nakonec zpětně nerezidentnímu rodiči sníženo, rezidentní rodič automaticky přeplatek výživného vracet nemusí. V zájmu nezletilého dítěte ani nelze žádat splátku vzniklého přeplatku formou snížení budoucích plateb výživného. Současně je-li výživné zvýšeno, je povinný povinen vše doplatit, a to nejen za období, kdy byl informován o zvýšených potřebách dítěte, ale i za období až tři roky zpětně, kdy nemusel mít o potřebě ani tušení. V případě rodiče bez kontaktu a zájmu o dítěte je to opodstatněné. Co ale rodič, který o dítě zájem má? Doměřené výživné může být ve prospěch nezletilého již v reálném čase utraceno v rámci styku a doplatek výživného se tak promítne na skokovém snížení životní úrovně povinného, jeho domácnosti a současně má dopad i na nezletilého v době styku. Skokové snížení finančních zdrojů nerezidentního rodiče může u dítěte hlavně v době dospívání vést k odmítání trávení času s tímto rodičem. Stejně tak ale i absence příjmů může vést u nerezidentního rodiče ke ztrátě zájmu o kontakt s dítětem, o snahu odklonu příjmu do šedé ekonomiky či kompletní ztrátu motivace k ekonomické činnosti. Dopady jedné domácnosti se tak mohou dotýkat nás všech. Problematika výživného by si proto zasloužila daleko větší pozornost."
Ing. Veronika Mindlová, daňový poradce, specialista na poradenství ve výživném a stanovení rozhodného příjmu
Zdroj: epravo.cz
